Heliamfora
(Heliamphora Benth.)
Trocha historie
Heliamfora byla objevena roku 1839 bratry Schomburgkovými při expedici na horu Roraima (na hranici Venezuely, Guayany a Brazílie). V roce 1940 byla popsána anglickým botanikem Benthamem.
Stručný popis
Heliamfory představují nevelký druh rostlin, které velice připomínají pasti špirlic (Sarracenia), ale od svých příbuzných druhů se liší několika primitivními znaky - za ty je považováno například existence dřevnatého kmínku nebo nepřítomnost nektarových žláz. Další odlišné znaky tvoří již samotné pasti, které nejsou nijak chráněny proti dešti. Pouze malá kapička nektaru na vábení kořisti je ukryta v zakrnělém víčku. Pasti neboli svinuté listy heliamfor jsou vystoupavé, velice křehké, nálevkovitě svinuté a ve spodní části částečně srostlé. Dosahují výšky 8 – 50 cm. Přirozeným prostředím heliamfor jsou náhorní plošiny stolových hor, kde je výskyt častých dešťových srážek. Proto jsou listy vybaveny tzv. švem v jejich dolní polovině láčky. Šev zaručuje odvod přebytečné vody z pasti.
Heliamfory kvetou bílými až narůžovělými květy, kterým chybí kalich. Rostliny jsou cizosprašné.
Obsáhlejší popis druhu
Jak již bylo řečeno, přírodním stanovištěm heliamfor jsou náhorní plošiny stolových hor v Jižní Americe, proto jsou to velmi vlhkomilné rostliny, zvyklé žít v častých mlhách. Jejich pasti tvoří nálevkovitě svinuté listy, které nejsou nijak chráněny proti dešti, který je v oblasti jejich výskytu na denním pořádku. Pasti jsou velice křehké, ve spodní části částečně srostlé a jsou vysoké 8 - 50 cm. Aby se zajistil odvod přebytečné vody z láček, mají heliamfory ve své spodní části láčky speciální šev, nebo některé druhy mají naopak odtokový pór v horní části. Oba principy fungují stejně dobře a odvádějí vodu, která je obohacená na živiny. Horní část láčky je u většiny druhů pokryta z vnitřní strany tuhými chlupy, které směřují do nitra pasti. Heliamfory si svoji kořist lákají pomocí kapky nektaru, která je schovaná v miskovitě vyklenutém přívěsku v horní části láčky. Když hmyz přistane na pasti, je lákán do jejího nitra nektarovými žlázami a také je její pohyb usměrňován právě oněmi tuhými chlupy. Ve spodní části pak probíhá mikrobiální rozklad a trávení kořisti, protože heliamfory vlastní trávicí enzymy neprodukují.
Květy heliamfor jsou bílé, až narůžovělé a nemají kalich. Květy vyrůstají na květních stvolech po třech až po deseti. Jsou cizosprašné.